pondělí 30. března 2009

DRUHÁ PŘÍRODA // SECOND NATURE


"Repríza úspěšné pardubické výstavy, vernisáž se uskuteční ve středu 1.4.2009 od 18 hodin v Galerii kritiků (Jungmannova 31 Praha 1)

Amanita design, Zdeněk Daněk a Jakub Nepraš hledají impulsy ve všech oblastech prvotní přírody, vycházejí z ní, inspirují se jejími podněty a při tvorbě "druhého světa", "druhé přírody" ji přetvářejí v novou podobu."

Vzhledem k velikosti a dispozici pražského výstavního prostoru je výstava spíše připomínkou své domovské instalaci. Počet vystavených děl musel být snížen a i celková koncepce se musela přizpůsobit. V Praze je každému z vystavujících autorů věnována jedna stěna, kteréžto řešení umožňuje dílům soukromí a je asi jediným možným. Instalátoři naštěstí nepodlehli smutku z přemíry děl, pro která nemají místo a prostor nezahltili.

Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 11 do 18 hodin, a to až do 29/4/2009


www.galeriekritiku.cz

úterý 24. března 2009

Jean Genet - Deník zloděje

Ještě před zavřením prodejny Mladé fronty jsem si koupil ve výprodeji tuto knihu. Autora jsem znal jen z doslechu a jeho jméno mi nic moc neslibovalo. Když jsem ji pak viděl v knihovně, dostával jsem na ni čím dál tím větší chuť. A pak jsem ji jednoho dne začal číst a dočetl ji v podstatě jedním dechem. Genetovi se podařilo velmi sympatickým způsobem popsat (svůj) život lidí většinou vytěsněných. Podle mých letmých pozorování na ulici navíc vše stále platí.

Jean Genet: Deník zloděje, Reflex Club, 1992

úterý 6. ledna 2009

Jevgenij Zamjatin - My

Antiutopistická próza z roku 1920. Právě dobu vzniku jsem si po celou knihu musel připomínat, protože tato sci-fi by podle dostupných technologií klidně mohla být napsána v 80. letech. Myslím, že v Ohníčku jsem kdysi četl o podobném pokroku. Přestože sci-fi nemusím (asi ohníčkový důsledek povinné četby), musím uznat, že představivost autora je pro mě i nyní překvapivou. Ale "My" není dobrá jen z technického pohledu. Významnější je pohled na stát a jeho obyvatele, konkrétně vývoj vztahu D a I. A ne že by mi to nepřipomínalo pasáž z Elementárních částic, rozhovor/monolog o Huxleyho Konci civilizace mezi Michelem a Brunem.

Jevgenij Zamjatin: My, Lidové noviny, 2006

středa 17. prosince 2008

Roman Koucký: Úřad kreátora

Roman Koucký: Úřad kreátora

„…novelizovat tradiční definici dědictví, které je dnes nutno chápat jako soubor přírodních a kulturních prvků, hmotných i nehmotných, zděděných nebo nově vytvořených. Právě díky těmto prvkům sociální skupiny poznávají svoji identitu a svůj závazek předávat ho budoucím generacím v lepší a obohacené formě…“ (uvádí třetí bod třetího cíle Akčního plánu kulturních politik pro rozvoj, přijatého ve Stockholmu na jaře 1998 Mezivládní konferencí o kulturních politikách pro rozvoj)

„Většina mezinárodních dokumentů hovoří o kulturním dědictví nejen zděděném, ale i nově vytvářeném. Většinu takových dokumentů již několik let obsahuje i náš právní řád. I na „starém kontinentu“, ve většině evropských zemí, vznikají úžasné současné stavby v těsném sousedství historických budov. Tyto stavby posouvají nové definice kulturního dědictví do budoucnosti. U nás tomu tak ale bohužel z mnoha důvodů dosud není.“...

„Největší mojí kritikou bylo, je a zůstává jednoduché slovní spojení: „památkáři rozhodují o současné architektuře“. V tomto stavu je zakódována nemožnost dosažení uspokojivého výsledku. Jsem hluboce přesvědčen, že to je jedním z prvotních důvod, proč je česká architektura z velké části tak provinční a proč se v podstatě nedaří kvalitní architekturu propagovat, podporovat a ve výsledku v potřebné míře realizovat.“
(říká architekt Roman Koucký o vztahu nové architektury a památkové péče)

Architekt Roman Koucký patří mezi nejvýraznější osobnosti soudobé české architektury. Stojí v čele renomované architektonické kanceláře, kterou založil v roce 1991, je několikanásobným laureátem Grand Prix Obce architektů. Je docentem Fakulty architektury ČVUT, kde více než deset let vede vlastní ateliér. Roman Koucký je známý jako neúnavný propagátor současné architektury, zasazuje se o vytvoření podmínek pro vznik kvalitní současné architektury v rovnocenném dialogu s historickým dědictvím.

Kniha s provokujícím názvem Úřad kreátora je shrnutím názorů Romana Kouckého na vztah současné architektury a památkové péče. Po mnohaletých zkušenostech s navrhováním staveb do historického prostředí i účasti v řadě odborných institucí Roman Koucký předkládá návrh možného řešení tohoto ožehavého problému. Navrhuje vytvoření Úřadu národního kulturního dědictví se dvěma „podúřady“, které pracovně nazývá konzervátor a kreátor. Úlohou konzervátora je definovat hodnoty v určitém území a cestu k jejich zachování, úlohou kreátora je vyhledávat potenciál území a podporovat vznik kvalitní současné architektonické vrstvy. Zjednodušeně řečeno, konzervátor hledí do historie a uchovává existující hodnoty, zatímco kreátor hledí do budoucnosti a vytváří podmínky pro vznik hodnot nových.

V publikaci jsou vedle hlavní stati „Úřad kreátora“ přetištěny i další zásadní Kouckého texty k diskutovanému tématu z let 1993 – 2005: přednášky Zločiny proti městskosti (I a II), Současnost je součástí historie a obsáhlý rozhovor s Janem Macháčkem.

Průvodní slovo ke knize napsal Jiří T. Kotalík, historik umění a historicky první generální ředitel Národního památkového ústavu:

„Úřad kreátora představuje názor architekta s dlouholetou tvůrčí praxí a zkušeností. Roman Koucký usiluje o vytvoření příležitostí a podmínek pro vznik kvalitní současné architektury, činí tak již dlouho, s vehemencí, spektakulární otevřeností a kritičností sobě vlastní.“…

„Návrh ve své podstatě sleduje rehabilitaci památkářů, které odkazuje do sféry jejich specializace, rehabilituje i neblahý termín úřad tím, že mu přisuzuje i tvůrčí potenciál a především rehabilituje soudobou architekturu a její roli v souvislostech dnešní doby.“…

„Ochrana a rozvoj jsou spojené nádoby jednoho procesu, stejně tak jako naše současnost je integrální částí naší minulosti a budoucnosti. Kulturní a krajinné hodnoty, které jsme v této zemi převzali po předcích by se měly jednoznačně stát předmětem veřejného zájmu a jeho garantem či ochráncem by se obdobný jednotně koncipovaný úřad vybudovaný na partnerství konzervátora a kreátora mohl stát.“

Úřad kreátora

Autoři textů:
Roman Koucký, Šárka Malá, Jan Macháček, Jiří T. Kotalík
Vydavatel © Zlatý řez, Praha 2008

Distribuce: Zlatý řez, Šmilovského 2, 120 00 Praha 2
www.zlatyrez.cz, e-mail: zlatyrez@zlatyrez.cz

sobota 25. října 2008

Polonéza Ogińského


Nikolaj Koljada: Polonéza Ogińského
Režie: Jan Frič

„Lenin umřel, Stalin umřel a na mě něco leze. Dal bych si něco kyselýho.“

"Z Ameriky se po deseti letech vrací dcera zemřelého ruského velvyslance, majitele moskevského bytu. Setkává se s bývalými otcovými zaměstnanci, houserem a také svojí první a jedinou láskou. Snaží se vzkřísit minulost, vrátit dětství, současnost je ale nesentimentální, nekompromisní a tvrdá. Stejně jako obě velmoci. Jenom houser si může dovolit odletět do teplých krajin."

Hrají: Gabriela Pyšná, Ladislav Hampl, Josef Polášek, Natália Drabiščáková, Leoš Noha, Vladimír Marek, Ivan Voříšek

Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5
Praha 1

www.nazabradli.cz

Česká premiéra 15. října 2008


pátek 26. září 2008

Annie Leibovitz: Život objektivem

Annie Leibovitz: Life Through A Lens (2006)

Fascinující dokumentární portrét zachycuje osobnost legendární americké fotografky Annie Leibovitzové, která proslavila skupinu Rolling Stones a pracovala pro časopisy Vanity Fair či Vogue. Fotografovala Micka Jaggera, Hillary Clintonovou, Patti Smithovou, Demi Mooreovou, Keithe Richardse či Arnolda Schwarzeneggera. Se svým fotoaparátem však také neohroženě dokumentovala válečnou apokalypsu v Sarajevu a ve Rwandě. V uplynulých třiceti letech se podílela na formování podoby současného světa a dnes je stejně slavná jako celebrity, s nimiž pracovala. Barbara Leibovitzová zachycuje svou starší sestru jako osobnost, která si dokázala ochránit soukromou sféru a udržet integritu i v dramatických, nátlakových situacích. V práci, na idylické rodinné farmě i nad poslední knihou svých fotografií – všude tam je Annie Leibovitzová ženou, která nikdy neztratila tvář. To potvrzují i všechny známé osobnosti, které režisérka zpovídá.


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.net