"Napínavý příběh hlavního hrdiny je zároveň cestou k vlastní identitě."
"Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři.Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její — dnes již klasické — próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími." Formou je kniha ze začátku trochu nečtivá, děj zhuštěný v až úsečných větách a minulém čase utíká jak splašený. Jako v životě. Ostatně, název K moři může odkazovat i k textu písně z Osvobozeného divadla. Při dalším čtení je tento úsporný styl vlastně příjemný, protože umožňuje čtenáři se bez oklik pročíst motivacemi a myšlenkami jednotlivých postav. Což je nepominutelná výhoda. Petra Soukupová: K moři, Host - vydavatelství s. r. o., 2007.
"Protagonistou této knihy o hledání štěstí a lásky v citově vyprahlém současném světě je opět autorův generační druh, zde už čtyřicátník, úředník na ministerstvu kultury. Sarkasticky glosuje život, dokud nepotká dívku, která se vymyká jeho dosavadním zkušenostem se ženami. V líčení jejich vztahu možná Houellebecqova čtenáře překvapí méně cynický tón, avšak o to kousavější soudy o pokrytectví západní civilizace i o možných alternativách, vedoucích do slepé uličky terorismu. Skandální autor se nezapře v otevřeném líčení erotických scén i ve velmi kritických připomínkách na adresu různých náboženství."
Podobnost se svým otcem si sice hlavní postava ještě (už?) není schopna připustit, ale ta je nesmazatelně přítomna. Může se jednat o alegorii na celou západní civilizaci nebo přímo lidský život, protože ani jiné národy se svou perspektivou nevyznívají dobře. Islám je odsouzen k zániku a snad jen sex, jediný univerzální světový jazyk, může zůstat nadějí do budoucna. Pro některé, a pouze někde. Pokud ho netolerantní a umírající civilizace v zájmu pokroku v jednom ze svých posledních záchvěvů nezničí.
Kniha je protkána reálnými a ve skutečnosti inspirovanými postavami a událostmi, např. vstupem německé cestovní kanceláře na středo a východoevropský trh, nepokoji na pařížských předměstích.
Po většinu času je Platforma zábavné a vždy podnětné čtení.
"Kniha obsahuje celkem deset povídek, které Rjúnosuke Akutagawa napsal v letech 1919-1926. Každá z nich má své osobité kouzlo a předkládá čtenáři s jemnou ironií a melancholickou skepsí nadčasová dramata pocitu viny, pochybností, zrady a hrabivosti, vycházející z osobních zážitků a úvah autora i dávných mystických příběhů, přenesených do autorovy současnosti."
"Akutagawa je považován za nejlepšího japonského spisovatele období po první světové válce. Napsal asi sto čtyřicet povídek prodchnutých humorem a jemnou ironií. Látku čerpal z historického materiálu, zvláště ze sbírek z doby Heian (794-1185). Námět k mnoha povídkám (Rašómon, Nos, V houštině) pochází ze sbírky Kondžaku monogatari z druhé poloviny jedenáctého či z počátku dvanáctého století, v níž jsou příběhy vyprávěny velmi stručně, jsou vlastně jen faktickým záznamem neobyčejné, zajímavé události či děje. Akutagawa do tohoto historického materiálu vložil moderní psychologický rozbor postav, zdůvodnil motivaci jejich jednání a zhuštěnou zkratkou navodil náladu přírody. V Akutagawových povídkách najdeme groteskní a fantastické náměty i témata křesťanských a buddhistických."
Tři postupně se srůstající příběhy, metafyzické rozpady postav a čas jako prostor, kde i vjem přítomnosti je již minulostí.
Po více než sedmdesáti letech konečně vyšla Šumava umírající a romantická Josefa Váchala, dílo na které se spousta autorů odkazuje, ale v grafické podobě je nebylo možno pořádně vidět. Vychází ve dvou rozměrech - originálním a zmenšeném. Originální velikost se prodává pouze v Pasece a je určitě vhodné se na tento špalík podívat a prolistovat. Příležitostí vidět originál totiž není mnoho, v současnosti je ale jedna v Pasově. Zmenšená verze by pak neměla chybět v žádné knihovně. Doufám, že se mi do prázdnin podaří napsat proč."Kniha pro živé i mrtvé - rockové příběhy z berlínského metra. Třicetiletý učitel uprchne z Prahy do současné německé metropole, aby tam založil kapelu U-Bahn a našel svou dívku Katrin...
Styl prvotiny Jaroslava Rudiše (*1972) vychází z volného toku vyprávění hlavního hrdiny. S téměř až hrabalovským citem pro jazyk ušpiněný životem zaznamenává promluvy, které mezi sebou a s ním vedou všechny ty postavy a postavičky, s nimiž se v Berlíně a pod ním setkává. Kniha napsaná ve strhujícím tempu, současně, a navíc zábavně. Vyzrálý debut si nekonformními scénami získá nejen mladé čtenáře, milovníky Wima Wenderse a punk-rockové hudby, ale i ty, kteří si pamatují ještě NDR, umělohmotné indiány, pokrokového zpěváka Deana Reeda nebo to, jak naši východoněmečtí sousedé přelézali na podzim 89 zdi západoněmecké ambasády, aby pak své trabanty nechali napospas přičinlivým Pražanům."
"Autor Deníku z Warthegau, který na přání svých dědiců dodnes zůstává skryt pod pseudonymem Alexander Hohenstein, si od počátku roku 1941 do poloviny roku 1942 tajně vedl zevrubné záznamy o svém působení ve funkci starosty jednoho správního obvodu v okupovaném Polsku. Deník koncipoval jako jakousi soukromou reportáž o svém pracovním elánu, bojovně napřeném do kultivace "panensky vyzývavé končiny německého Východu". Přináší v něm bezpočet cenných, o autorově pozorovatelském talentu a psychologické intuici svědčících postřehů z každodenního života na území, kde zákony sankcionovaly nadvládu německé menšiny nad cíleně decimovanými Poláky a kde se početné židovské obyvatelstvo stalo obětí systematizované genocidy. Německý "nárok" na okupovaná území ani v nejmenším nezpochybňující, zároveň však nezištný a humánně smýšlející úředník se pokoušel tlumit dopad nacistických direktiv na polské a židovské spoluobčany; stal se proto záhy terčem kritiky svých stranických nadřízených a objektem zájmu gestapa. K deníkoým záznamům se postupně ve stále větší míře utíkal jako k nástroji zápasu o uhájení a obhájení své mravní integrity. Vzniklý text tak dnes můžeme číst jako jedinečné historické svědectví i jako nadčasovou výpověď o konfliktu svědomí."
Bezstarostná kniha, první z dochovaných autorových románů s autobiografickými prvky. Kombinace popisů a rozhovorů, kde děj, nedůležitý, pouze plyne v podobě času kolem hlavního hrdiny. Náboženství jsou zbytečně složitá, stačí pouhá přívětivost k lidem. Na tom se se Šimonem Tannerem shodnou postavy, které potkává kdekoli mimo svá občasná zaměstnání. S nadřízenými a kolegy ne. Na ty má velmi podobný názor jako doktor Vlach: "My všichni jsme zapřáhli své mozky do služeb svých úzce specializovaných povolání a snažíme se ze všech sil, aby nám ostatní mozkové závity odumřely. Jakmile se tak stane, všimnou si nás nadřízení a začneme dělat kariéru."
"Román předního italského prozaika se v příběhu společensky angažované dvojice „osmašedesátníků“ Lea a Michely, toužících ve shodě s duchem doby změnit svět k lepšímu, a jejich absurdně tragického konce vrací k období, jež se už pomalu stává historií, pro generaci postav románu však zároveň zůstává živou součástí jejich individuálních osudů. Vassalliho pátrání po mýtech ovládajících Leovy, Micheliny i jeho vlastní vrstevníky brilantně zachycuje atmosféru doby a jejích marných snů, za nimiž se dokáže ohlížet se smutkem i ironickým nadhledem."
Román osamělých postav, jak by se dala jedna jeho vrstva charakterizovat, je Walserovým prvním vydaným. Předobrazem se stal jeho pobyt u vynálezce Dublera, pohodlně a marnotratně usazeného ve velké vile ve Wädenswilu na břehu Curyšského jezera. Nedostával zde plat, ale hojnost jídla, pití a kuřiva mazala potřebu hotových peněz. Pokusy o vynálezcův obchodní úspěch skončí konkurzem.
Deníkový román z roku 1909, psaný chovancem vzdělávacího ústavu Benjamenta, je překvapivě současným. Jakob přichází do ústavu dobrovolně, aby poznal, jak říká, život od základů. Touží být roztomilou, zakulacenou nulou. Nechce se stát součástí honby za vnějškovým uznáním, muset se stýkat a přetvařovat před lidmi na stejné nebo vyšší společenské úrovni. Být nula znamená volnost a nebezpečnou svobodu jednat a myslet.
"Když se tato autobiografická kniha marockého spisovatele objevila v roce 1981 v pařížských knihkupectvích, sklidila okamžitě obrovský úspěch a byla přeložena do dvanácti jazyků. Příběh malého chlapce, který se s rodinou vydá do Tangeru za vidinou lepšího a důstojnějšího života, ukazuje Maroko poloviny 20. století jako zbídačenou zemi, v níž se dá jen těžko normálně žít. Pro svou otevřenost, především popisů sexuálních scén, byla kniha v Maroku zakázána a mohla vyjít až v roce 2000, po dvaceti letech. Muhammad Šukrí (1935–2003) se narodil v marockém pohoří Ríf. Teprve v jednadvaceti letech začal chodit do školy a naučil se číst a psát. Později publikoval v arabských, amerických a anglických časopisech."
"Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi jedna z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického" státu. Na osudech stárnoucího „šamana", tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět", v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou" epikou a „autokonfesní" lyrikou. Dílo vychází poprvé v nezkrácené, necenzurované podobě." 
"Mytologie jsou jedním z nejvýznamnějších Barthesových děl. Úvodní část tvoří řada krátkých a snad až překvapivě zábavných, ovšem mimořádně dobře propracovaných úvah o některých dobových aspektech konzumní společnosti (wrestling, astrologie, kuchařské recepty v časopisech); druhá část je pokusem zasadit tyto texty do obecnějšího teoretického rámce. Je pozoruhodná mimo jiné tím, že jde o jeden z prvních pokusů o aplikaci sémiologického přístupu na konkrétní kulturní jevy (v tomto ohledu bude mít Barthes nesčetné množství následovníků v oblasti teorie kultury, literární teorie, ale i politologie nebo třeba gender studies). Mytologie zásadním způsobem přispěly k proměně francouzské intelektuální scény ve druhé polovině 20. století: jsou jedním z prvních projevů nástupu nového způsobu uvažování, které se vzdá fenomenologické a existencialistiké orientace (Sartre, Camus, Merleau-Ponty) ve prospěch strukturální a synchronní analýzy dějinných i aktuálních jevů (Foucault, Althusser, Derrida aj.)."