Mechanický pomeranč

Stanley Kubrick: A Clockwork Orange

Sex, rvačky, krádeže, zpívání, stepování, násilí. Chuligán a týpek s buřinkou na hlavě má svůj vlastní styl, jak se dobře pobavit. Obvykle však s tragickými následky pro ostatní. Alexova proměna z amorálního fracka na řádného občana s vymytým mozkem a zase zpátky, je základním kamenem šokující futuristické vize budoucnosti, jež je Kubrickovou adaptací novely Anthonyho Burgese. Nezapomenutelné záběry, dokonale zapadající hudební doprovod a fascinující, surový jazyk Alexe a jeho kámošů - to jsou atributy pomocí nichž Kubrick vytváří úchvatný příběh o naprosté ztrátě morálky.


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Borat

Borat: Cultural Learnings of America for Make Benefit Glorious Nation of Kazakhstan

Borat Sagdijev je šestým nejznámějším Kazachem a nejlepším televizním reportérem Kazašské státní televize, která ho vyšle do USA, aby zde natočil dokument o této "zemi neomezených možností". A případně si našel novou manželku, protože tu starou tlustou mu znásilnil a roztrhal medvěd.
Známý britský komik Sacha Baron Cohen bývá pro své imitační a improvizační schopnosti často přirovnáván k Peteru Sellersovi. Ve svém pořadu "Da Ali G Show" úspěšně zesměšňuje slavné osobnosti i anonymní lidi na ulici tím, že se vydává nejen za zaostalého nemytého kazašského reportéra Borata, ale také za britského předměstského rappera Aliho G nebo za homosexuálního německého módního komentátora Bruna. (Jeho celovečerní "Ali G - Film" vyšel i u nás.) Film BORAT je natočen podobnou metodou. Cohen s filmovým štábem putuje po Spojených státech a uvádí do rozpaků nic netušící lidi, kteří se domnívají, že jsou svědky natáčení skutečného dokumentu pro Kazašskou televizi. Cohen jde ovšem tentokrát v drsnosti a politické nekorektnosti svého humoru mnohem dál, než bylo možné v televizní show. Nebude ušetřen nikdo! (Skutečná kazašská vláda nemá s tímto filmem nic společného a oficiálně proti němu podala protest.)


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz

karel mailich / grafiky, kresby

Na výstavě ze sbírek GHMP jsou představeny rané grafiky z 60. let a kresby z první poloviny 80. let. Galerie grafiky zakoupila od autora v roce 1988; pastely v roce 1998.

Vystaven je cyklus pastelů "Za stolem" (pro mě velmi překvapivý) a "Světlo". Grafiky prý "zpřítomňující zkušenosti osobitého prožitku přírody holického rodiště", ale myslím, že je daleko lepší pustit toto vysvětlení ze zřetele.

14.12. 2006 - 18.2. 2007
Dům U Zlatého prstenu - 4. patro
Týnská 6
110 00 Praha 1

www.ghmp.cz
Otevřeno úterý - neděle 10 - 18 hod.

Muhammad Šukrí - Nahý chleba

"Když se tato autobiografická kniha marockého spisovatele objevila v roce 1981 v pařížských knihkupectvích, sklidila okamžitě obrovský úspěch a byla přeložena do dvanácti jazyků. Příběh malého chlapce, který se s rodinou vydá do Tangeru za vidinou lepšího a důstojnějšího života, ukazuje Maroko poloviny 20. století jako zbídačenou zemi, v níž se dá jen těžko normálně žít. Pro svou otevřenost, především popisů sexuálních scén, byla kniha v Maroku zakázána a mohla vyjít až v roce 2000, po dvaceti letech. Muhammad Šukrí (1935–2003) se narodil v marockém pohoří Ríf. Teprve v jednadvaceti letech začal chodit do školy a naučil se číst a psát. Později publikoval v arabských, amerických a anglických časopisech."


Příběh podobný jako ve filmu Tsotsi, jen trochu drsnější a pravděpodobnější (navíc skutečný). Je pro mě stěží představitelné, že se odehrál v 50. letech.

Muhammad Šukrí: Nahý chleba, Agite/Fra 2006

Eva Kmetová: Deník díla

Od 5. prosince 2006 do 27. ledna 2007 se ve výstavní síni Mánes koná výstava sochařky Evy Kmentové.

Sochařka Eva Kmentová (1928 – 1980), absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové a členka někdejší skupiny Trasa, je jednou z klíčových osobností českého umění druhé poloviny dvacátého století. Díky nekonvenčnímu použití nejrůznějších materiálů podstatně rozšířila klasický pojem sochařství o nové oblasti, přesahující pravidla formální estetiky. Její prostorové realizace v betonu a v sádře a její práce na papíře zůstávají i přes časový odstup uhrančivým znamením životních naléhavostí. K retrospektivní výstavě v pražském Mánesu vydává nakladatelství Arbor vitae monografii Ludmily Vachtové a Polany Bregantové Teď. Práce Evy Kmentové.


Výstavní síň Mánes
Masarykovo nábřeží 250
110 00 Praha 1

www.galeriemanes.cz
Otevřeno denně kromě pondělí

Autovize

autovize
(ondřej brody, viktor frešo, jiří skála, evžen šimera)
11. 01. 2007 - 25. 03. 2007

Výstava Autovize představuje práce čtyř členů umělecké skupiny (Ondřej Brody, Viktor Frešo, Jiří Skála, Evžen Šimera), která v uplynulých šesti letech dokázala rozčeřit hladinu naší mladé aktuální scény. Pozornost upoutaly především provokační kontroverzně pojaté aktivity, jež ironicky a s nadhledem reflektovaly půtky aktérů umělecké obce (přestěhování ateliéru Jiřího Davida z VŠUP zpět na AVU, Ber si to osobně), vztahy mezi heterosexuály a homosexuály (Už nejsme buzíci) i kultovní feministická témata (Markéta Vaňková).

Projekt Autovize není vázán tematickými ani jinak formálně vymezenými pravidly. Je spíše "autentickou výstavní momentkou, snapshotem", zachycujícím "stav tvorby" členů skupiny ve zlomovém okamžiku ("poločasu rozpadu"), kdy se spolupráce čtyř umělců, kteří se sešli před několika lety na pražské AVU (ateliér Skrepla, Bielického a Davida), chýlí k závěru, protože každý z nich nastupuje vlastní, samostatnou tvůrčí cestu.
Výslednou podobu výstavy Autovize ovlivnila reflexe a prolínání dobově a skupinově aktuálních témat současného umění: citace, parafráze, autenticita a meditace nad vlastní podstatou uměleckého díla (Skála, Šimera), akcentace osobního prožitku umělce a feministických motivů (Frešo), kritika zavedené praxe fungování uměleckého provozu (Brody), ale také charakteristické rysy prací jednotlivých autorů.

Jiří Skála na výstavě představuje video Harmony Corruption, demonstrující radikální destrukci samotného statutu obrazu. Hlavní a jediný aktér projekce, která svou délkou (50 min) a vizuální stylizací připomíná spíše než performance divadelní představení, dle Skálova scénáře opakovaně přemísťuje a opětně rámuje bílá prázdná plátna. Emocionální působení akce, jejíž podstatou je "recyklace prázdnoty", dokreslují zvukové repetice: úvodní tóny skladeb od heavymetalové skupiny Napalm Death a "střelba" sponkovaček používaných v galeriích při instalacích.

Evžen Šimera vystavuje sérii fotografií, které jsou určitým barevným remakem známých snímků Markéty Othové. Autor se snažil o co nejpřesnější přefocení a zpětné dovysvětlení detailů původních černobílých snímků Othové, postrádajících informaci o barvách v daném prostředí, používal stejného fotografického vybavení a vybíral co nejpodobnější nebo i identické lokality. Jako jediný z vystavujících dodržel původní "antifeministický" koncept Autovize, jenž byl založen na spolupráci s ženami umělkyněmi: každý člen skupiny si měl vybrat konkrétní dílo od dané umělkyně a pokusit se je rekonstruovat vlastním způsobem.

Název videa Ondřeje Brodyho Licking Curator´s Ass / Vylízání kurátorova zadku poskytuje návštěvníkům klíč k pochopení smyslu celé akce. Původní význam rčení používaného v přeneseném slova smyslu se vztahuje k situaci, kdy se umělci v podmínkách reálného uměleckého provozu někdy cítí frustrováni, protože jejich kreativní potenciál je využíván jen k "zvýšení slávy kurátora". Brodyho video zachycuje převod původního rčení do "fyzické živé akce", která obrací takto protikladně chápané role kurátorů a umělců naruby. Výraz v tváři šokovaného kurátora, který se stal nedobrovolnou hvězdou pořadu, a jeho po akci napsaný dopis, kde se nevěřícně ptá "stalo se to vůbec?", svědčí o tom, že - ačkoli původně žádal od umělců drsnější performanci - takto si ji nepředstavoval.

Textové tabule Viktora Freša jsou nečekaně upřímnou a otevřenou výpovědí autora o stavu jeho duše a svým "lidským rozměrem" sympaticky kontrastují s obvyklými zamlženými a nejasnými pseudointelektuálními literárními proklamacemi, s nimiž se lze často setkat na výstavách aktuálního umění. Frešovy rukou psané texty nejsou pouhým analyticky pojatým autoportrétem (toto téma autor rozvíjí také v klasickém médiu závěsného obrazu), neboť zároveň plní funkci specifické arteterapie - pro samotného umělce i pro druhé.


Staroměstská radnice - 2. patro
Staroměstské náměstí 1
110 00 Praha 1

www.ghmp.cz
Otevřeno denně kromě pondělí od 9 do 17 hod.

Pražské usedlosti

Výstava Pražské usedlosti se koná od 24. listopadu 2006 do 25. března 2007 v Sále architektů na Staroměstské radnici.

Do prostoru Sálu architektů na Staroměstské radnici připravil před šesti lety Útvar rozvoje hl. m. Prahy výstavu o viničních a hospodářských usedlostech v okolí historického jádra Prahy. Tehdy bylo v malých medailonech představeno několik desítek usedlostí a letohrádků.

Nyní se odborníkům podařilo zpracovat do medailonů další desítky usedlostí - celkem jich bylo identifikováno více než tři stovky. Mnohé objekty již dávno nestojí, jiné jsou zrekonstruovány a slouží novým účelům.

Výstava Pražské usedlosti II je tak mnohonásobně rozšířena a poskytuje ucelenější obraz o tomto specifickém osídlení Prahy. Autoři výstavy se pokusili na trojrozměrných předmětech zapůjčených z Národního muzea, Uměleckoprůmyslového muzea a Muzea hl. m. Prahy přiblížit podobu života, jaký byl na usedlostech typu hospodářského dvora nebo letohrádku kolem poloviny 19. století.

Staroměstská radnice - 4. patro
Staroměstské náměstí 1
110 00 Praha 1

Otevřeno Po od 11 do 17 hod., Út-Ne od 9 do 18 hod.

Český architektonický kubismus

Český architektonický kubismus (1911-1914) - podivuhodný směr, který se zrodil v Praze

Výstava o pražském architektonickém kubismu je v Galerii Jaroslava Fragnera otevřena od 22. prosince 2006 do 11. února 2007. Navazuje na projekty, které pro galerii připravil přední český historik a teoretik architektury Zdeněk Lukeš.

Dominantní postavení mají pražské stavby, ale výstava a katalog představuje i několik staveb realizovaných v jiných městech, či lokalitách České Republiky.

Od roku 1909 se Praha stala druhým centrem evropského kubistického umění, hned po Paříži. Na ozvěny a podněty pařížských kubistů nereagovali pouze pražští sochaři a malíři, ale i architekti, návrháři designu a nábytku, scénografové , básníci i spisovatelé. Praha, které v té době byla důležitým duchovním a uměleckým centrem Evropy, přetavila tyto podněty v ojedinělý architektonický styl, který je ojedinělý, a který vznikal v období evropské expresionistické architektonické moderny.

Český architektonický kubismus je dnes v centru zájmu odborníků, ale i laiků na celém světě. Jedná se o bizarní kapitolu ve vývoji moderní architektury XX. století, označovanou sice za slepou cestu, ale přesto stále velmi inspirativní. Základní postulát vytvořil v roce 1911 významný český architekt Pavel Janák (1882-1956), který reagoval kriticky na tehdejší racionální tvorbu ve stylu moderny Jana Kotěry a jeho okruhu. Kubismus se v architektuře sice neprosadil, ale několik staveb bylo realizováno.
Výstava se soustředí na nejvýznamnější období let 1911-14 a představí prominentní osobnosti kubismu a jejich práce: Pavla Janáka, Josefa Gočára, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola a Emila Králíčka. Na 33 panelech seznámí návštěvníky také s kubistickým designem, nerealizovanými projekty i dalším vývojem po roce 1918. Autorkou černobílých fotografií je renomovaná fotografka Ester Havlová, expozici a texty připravil Zdeněk Lukeš a Dan Merta.


Galerie Jaroslava Fragnera
Betlémské nám. 5a
110 00 Praha 1

www.gjf.cz
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.

Aus der Fremde

Ernst Jandl: Z cizoty
Režie: Jan Nebeský

Současný rakouský autor (1925 - 2000), výjimečný, ojedinělý a zcela nezařaditelný zjev jak v básnické tak dramatické tvorbě. Patří k tvůrcům vyznávající experiment a svým významem dávno přesáhl německé jazykové oblasti. První čtení textů tohoto středoškolského profesora ve Vídni roku 1957 vyvolalo skandál, neboť Jandlův pohled na svět a především jeho jazyk se velmi lišily od všeho, na co byli zvyklí rakouští milovníci poezie. Sám o tom říká: "Chápu hru s jazykem jako předpoklad poezie vůbec…Hra směřuje k cíli - a tím se důrazně liší od hříčky." Vydal mnoho básnických sbírek, vycházejí nahrávky s jeho přednesem, je autorem či spoluautorem mnoha rozhlasových her, televizních i filmových scénářů. Jeho přednášky o literatuře jsou shrnuty do svazku Krásné umění psát.

Premiéra divadelní hry "Z cizoty" se uskutečnila v roce 1979 ve Štýrském Hradci. Hra má podtitul "Mluvená opera o 7 scénách", a k textu patří i magnetofonová nahrávka, kterou namluvil autor, a která má ukázat možnosti hlasové realizace. Nechce ovšem herce vybízet, aby tento návrh napodobovali, jestli se má hra realizovat jako "mluvená opera", anebo jen jako obvyklá "činohra", závisí zcela na rozhodnutí režiséra a herců.

Hra Z cizoty je pro tři herce:

On, spisovatel, jako jediný ze všech tří postav kouří - a to nepřetržitě.
Ona, spisovatelka, vyzařuje velkou vnitřní sílu.
On 2, intelektuál - co do povolání nedefinovaný.

Křehká a silná hra, ve které lidská dimenze jako měřítko světa vždy neplatí. Nicotnost existence nás spojuje se všemi žijícími bytostmi. Prchavost lidského života a osamělost v nás vyvolávají melancholii; stárnutí a ubohost člověčí tělesnosti v nás naopak mohou budit zoufalství, útočnost a vztek. Jandl však všechna tato témata zpracovává nanejvýš artificiálními jazykovými prostředky, čímž komiku proměňuje v tragédii a zkomičťuje tragično. " Cesta nejmenšího odporu je tou nejhorší cestou v umění. Mým cílem je naopak cestou největšího odporu dobýt uznání veřejnosti."

Hrají: Marie Málková, Alois Švehlík a David Švehlík

Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5
115 33 Praha 1

www.nazabradli.cz
16.10.2004 - dosud

Cléo de 5 a 7

Agnes Varda: Cléo od 5 do 7

Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité".


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Tsotsi

Gavin Hood: Tsotsi

Mladý johannesburský gangster unese nemluvně a pomalu se mění z bestie v člověka.
Brilantní výkon Presleye Chweneyagaeho, hořící obrazy a dunivé kwaito v soundtracku dají vzpomenout na brazilský hit Město Bohů.
Snímek získal Oscara v kategorii Nejlepší neamerický film.


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

The Third Man

Carol Reed: Třetí muž

V bezprostředně poválečném údobí stavěla po tři roky za sebou Britská filmová akademie do výsadního postavení režiséra nejlepšího filmu roku Carola Reeda díky jeho snímkům Štvanec (Odd Man Out, 1947), Padlý idol (The Fallen Idol, 1948) a Třetí muž (The Third Man, 1949), v nichž se tento tvůrce představuje jako imaginativní vypravěč ponurých příběhů plných vražedných intrik, příznačně vyjadřujících atmosféru té doby, ztěžklou břemenem deziluze jako důsledku nedávno překonané II. světové války. Z nich Třetí muž dosáhl největšího mezinárodního věhlasu (tři oscarové nominace, nejlepší film Cannes 1949), významně se podílel na vzniku konkurenční bariéry evropských filmů hollywoodské produkci na starém kontinentu a ve filmové historii zaujal místo klasického díla, vykazující přímý vliv amerického noir stylu.

Padlý idol zahájil Reedovu spolupráci se spisovatelem Grahamem Greenem v postavení autora námětu a současně i scenáristy. Vedle Třetího muže jsou spolupodepsáni ještě pod Naším člověkem v Havaně. Pro oba tvůrce je typická tendence silného příběhu, situovaného zpravidla do cizích lokalit, jehož děj se odvíjí z hlubin psychologie postav rozpolcených ostrým morálním dilematem. Tematicky nejčastěji směřují k pocitům viny, vědomí vlastního selhání, otázkám zodpovědnosti vůči vyššímu mravnímu principu či paradoxům životních peripetií, většinou rozehraných na pozadí konkrétní politické situace. Třetí muž svým dějem, symbolikou situací i významem svého sdělení dokonale naplňuje vnímání světa obou tvůrců.

Jejich film má dva hlavní hrdiny, oba Američany. Spisovatel westernových (rodokapsových) románů na mizině Holly Martins přijíždí do Vídně na pozvání svého kamaráda z dětství Harryho Limea, s nímž dlouho nebyl ve styku, a proto stále setrvává v nejlepší víře o jeho charakteru. Brzy se dozvídá o Limeově neblahé pověsti cynického spekulanta, jenž mrzačí pacienty, zvláště pak děti ředěným penicilínem, který je ve vítěznými mocnostmi okupované Vídni silně nedostatkovým zbožím. Jak je záměry Limea vtahován do pavučiny intrik podsvětí, Martins postupně odhaluje pravdu. Oči mu plně otevře osobní setkání, jež se odehrává ve slavné scéně na ruském kole v zábavním parku Pratru. Lime zde obhajuje své zločinné metody slovy: V Itálii pod vládou Borgiů po třicet let zažívali hrůzy války, vraždění a krveprolití, ale zrodil se zde Michelangelo, Leonardo Da Vinci a renesance. Švýcaři se těšili po pět set let bratrské lásce, demokracii a míru.A co dali světu? Kukačky! …Holly Martins začíná uvažovat o vytvoření nového portrétu svého přítele, o zpodobení „Třetího muže“.

Téměř s jistotou se dá tvrdit, že neexistuje slavnější repliky z dramatického filmu. Její autorství, stejně jako režie, další dialogy a nasvícení proslulé scény v bludišti vídeňské kanalizace, je připisováno Orsonu Wellesovi, jehož Harry Lime je jeho nejslavnější hereckou kreací mimo vlastní filmy. Nejen v osobě Wellese samotného jako interpreta, ale i v rozvedení témat korumpující moci a vztahu peněz k umění (Martins je spisovatel a zaprodává se, Limeova přítelkyně, jež zrazuje a je zrazována, je herečka a Lime sám sebe považuje za genálního tvůrce intrik) je tento film vlastně pokračováním kaneovské tradice. Ostatně, to se týká i jeho vizuální podoby, jež je stylizována do výrazně kaneovského expresivního výrazu pomocí ostrých světel, příkrých kontrastů temných a světlých míst snímaného prostoru, hloubkou záběrů vytvářenou imaginativní hrou stínů a šerosvitem. Dominantní složkou kameramanského přístupu je pak vertikální vymezení obrazu, kterého Robert Kraske dosahuje scénografickým využitím exteriérů stojících trosek rozbombardované Vídně, až příkře vymezenými spodními úhly postavení kamery, a jednak velmi častým využívání svislého (holandského) švenku. Uplatnění této výrazné stylistické pomůcky (příznačné spíše pro Evropu, neboť v Americe se příliš neuchytila) vrcholí právě Třetím mužem. Všechny zmíněné prostředky sledují navození tíživé atmosféry života plného nejistoty a soustavného ohrožení.

Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Pomník

Pomník obětem komunismu - Liberec

Autor: sporadical, 2002 - 2006

Idea památníku reflektuje rakovinný charakter komunismu, jenž během 40 let svého trvání prorostl celou naší společností. Hlavním motivem památníku je zrcadlení. Tíha rozhodování, kdo je obětí a kdo tyranem, je přenesena na každého, kdo k památníku přijde. Každý sám je nucen rozhodnout, jakým člověkem je, pohlédnout sám sobě do očí. V apelaci na osobní zodpovědnost je přesah do současnosti a budoucnosti. Nehmotný vzhled kontrastuje s masivními monumenty minulosti, památník je pokusem o redefinici svého typologického druhu. Není politickým gestem, je průsečíkem umění ve veřejném prostoru a architektury parku.

Objekt o rozměrech 3,2 / 4,5 / 0, 7m je tvořen dvěmi zrcadlovými tabulemi pokoveného skla o tl. 18mm (každá o hmotnosti cca 800kg) vsazenými do ocelového rámu. V jeho patě je do dlažby vsazen zrcadlově převrácený nápis čitelný v odrazu jako: „sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ“. Památník je umístěn v těžišti parku na křižovatce chodníků a kompozičně doplněn třemi 10m dlouhými parkovými lavicemi z lepeného dřeva. Nepřímé osvětlení nasvícením korun okolních stromů podporuje jeho éterický charakter.

Výtvarné řešení památníku navazuje na soutěžní návrh Památníku obětem totality na pražském Újezdě (Petr Janda, Aleš Kubalík), který získal 3. místo ve veřejné architektonicko - výtvarné soutěži v r. 2000. Pro soutěžní návrh do Liberce v r. 2003, byla původní idea přepracována a přizpůsobena sevřené situaci části zámeckého parku při ulici Guttenbergově, památník získal svoji částečnou průhlednost, byl nadefinován princip jeho umístění do těžiště tří parkových cest a řešení parkových lavic. V následujících letech, v reakci na změnu rozložení sil politické reprezentace na liberecké radnici, ukázalo se umístění v parku určeném soutěží jako nerealizovatelné. Iniciativou autorů a části liberecké radnice bylo v letech 2003-2006 nalezeno místo pro umístění památníku v parku při Jablonecké ulici, jehož se stal dominantou. Zde, ve svém definitivním umístění, dostal památník ideální polohu umožňující vyniknutí jeho nehmotného charakteru, svou typickou podobu založenou na prolínání reflexe a průhlednosti, která kontaktuje návštěvníky parku s jeho ideou i vzájemně v pohledu skrz něj.

ZATMĚNÍ

Po řadě inscenací, ve kterých se herci Divadla Continuo vznášeli nad hlavami diváků, se tvůrčí tým DC opět výrazněji vrací i k loutkovým postupům, které propojuje s pohybovým herectvím a výraznou výtvarnou stylizací. Zatmění je metaforický příběh člověka, který je stvořen do světa, kterému nerozumí a který mu uniká. A přesto v něm má obstát. Ve vztahu ke světu, k ostatním lidem i sobě. Má hrát roli, kterou nemohl studovat a kterou nemůže unést. Chce se schovat někam do stínu, nebýt vystaven tomu žáru. Kéž by nastalo zatmění. Úkryt, který vyhledá, však jen budí zdání bezpečí. Ve skutečnosti se stává opuštěným a zraněným, stejně jako ruce, které ho stvořily.

Montáž příběhů, jež se odehrávají za okny jednoho domu, jedné ulice, jednoho města, jednoho světa.
Příběhy samoty, pochyb a naděje. Kam se podějeme? Kudy ven, jak zpět? Někde uvnitř hlodá touha, vzpomínka, na něco, co jsme přeci neprožili my, nebo alespoň ne v tomto životě. Vzpomínka na okamžik počátku, čistoty a harmonie. A pak to vše spláchne vlna všedností a každodenností. Naději jsme nechali venku na dešti. Schovali jsme se, protože to světlo se nedalo vydržet. Zatmění.

Inscenaci Zatmění připravil kmenový tým Divadla Continuo ve složení Seiline Vallée, Salvi Salvatore a Juráš Prasetaun s výtvarnicemi Helenou Štouračovou a Kristýnou Patkovou pod taktovkou uměleckého vedoucího divadla, režiséra Pavla Štourače Na hudební podobě se podílí slovenská skupina LONGITAL / Dĺhé diely, která již s divadlem spolupracovala na projektu Kratochvílení 2005.

www.continuo.cz
Festival Next wave, 25.9. - 5.10.2006

LETOKRUHY

Inscenaci připravil tým Divadla Continuo pod vedením Pavla Štourače v roce 2004. Od té doby se uskutečnily desítky repríz v řadě evropských zemí i na prestižních domácích festivalech. V křehké výpovědi o nehasnoucí lidské touze po lásce a svobodě účinkuje francouzská herečka a akrobatka Seiline Vallée a dlouholetý člen divadla Salvi Salvatore, kteří zde pomocí technik vzdušné akrobacie – hrazdy a závěsných šál, rozehrávají příběh dvou stárnoucích lidí, setkávajících se na sklonku
života v domově důchodců. Ani stáří, a rozlámaná těla však pro ně nejsou důvodem aby přestali hledat další cesty a odpovědi … Hudba vznikla v autorské dílně Radka Pobořila, člena skupiny Čechomor a Petra Ostrouchova ze skupiny 100 Zvířat. Titulní píseň nazpívala Lenka Dusilová.


www.continuo.cz
Festival Next wave, 25.9. - 5.10.2006

Taxidermia

György Pálfi: Taxidermia

Tři příběhy – tři historická období. Tři muži – děd, otec a syn. Jeden touží po lásce, druhý po úspěchu, třetí po nesmrtelnosti. Děd žije svými fantaziemi a za zimních večerů se v promrzlém chlévě zahřívá vzrušujícími sny. Nic ho nemůže zastavit v jeho plodné představivosti. Otec je proslulý šampion v soutěžích jedlíků v časovém limitu, jenž se snaží dostihnout svůj vzor, evropského mistra jedlíků. Syn vycpává zvířata. Zabývá se něčím, co si nikdo nedokáže ani v nejbujnější fantazii představit. Příběhy děda, otce a syna, jež se odehrávají ve třech dějinných obdobích, nastavují zrcadlo zvrácené době i společnosti. Režisér o svém filmu říká: „Nemám potřebu vyprávět o sobě, ale o věcech, které jsou pro mne důležité. Objevil jsem svět povídek Lajose Partiho Nagye, které by klidně mohly být moje. Dvě jeho povídky tvoří základ tohoto příběhu o rodině. Ve scénáři jsem k nim přidal tři generace a pro sebe místo vypravěče.“


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Zerkalo

Andrej Tarkovskij: Zrcadlo

Nejosobněji laděné dílo Andreje Tarkovského, v němž vzpomíná na své dětství a především na matku jako určující osobu svého života. Fascinující obrazy interiérů venkovské chalupy a moskevského bytu, podbarvené hypnotickými tóny Eduarda Artěmjeva, jsou zdrojem mimořádného duchovního zážitku.


Kino Oko

Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Nový ředitel ND

Novým ředitelem Národního divadla se stal dosavadní ředitel Divadelního ústavu Ondřej Černý.

Robert Walser 1878–1956

Putovní výstava věnovaná švýcarskému spisovateli Robertu Walserovi je koncipována jako procházka jeho životem - na jednotlivých panelech věnovaných jednomu roku až třiceti letům se můžeme seznámit s osudy tohoto v Čechách znovuobjeveného spisovatele.

Koncepce výstavy je velmi zajímavá, kratší výstižné texty podnítí zájem, ale neunaví. Navíc je výstava obohacena několika samostatnými "pokoji", ve kterých můžeme sledovat vývoj rukopisu, zauvažovat nad vybavením spisovatelovi mansardy (Topit, nebo netopit?), prohlédnout si přes zrcadlo oddělení psychiatrické kliniky, kde strávil posledních 23 let života nebo si poslechnout tři fejetony v neopakovatelném podání Jiřího Ornesta ve scéně Walserova bratra Karla vytvořené pro jednu z prvních inscenací Maxe Reinhardta v Deutsches Theater.

Pokud vás výstava zaujala, určitě si v pokladně koupíte oba jeho u nás prvně vydané romány.

Výstava o životě Roberta Walsera končí fotografií z jeho poslední procházky - stopy vedou k tělu zhroucenému na sněhu, za kterým již není nic než sníh.

Národní knihovna v Praze
Galerie Klementinum
Klementinum 190
110 00, Praha 1

30.11. 2006 - 10.1. 2007

www.nkp.cz
otevřeno úterý - neděle 10.00 - 19.00

Zmatky chovance Törlesse

Společný projekt Divadla Komedie, Deutsches Theater a Salzburger Festspiele inscenuje román rakušana Roberta Musila v režii Dušana D. Pařízka.

Sexuální a násilnická otevřenost současného německého divadla je už trochu stereotypní a nudná, což zvláště vynikne v doprovodu jednoduchého textu. Ne že by text Zmatků byl vyloženě špatný, je jen plochý, bez dramatických situací. A co je nejhorší, je předvídatelný, již na začátku je jasné, že hra může dopadnou tak nebo naopak. Bohužel jedno z předpokládaných řešení vyjde, což je postupem hry stále jasnější. Můžeme sice sledovat motivaci postav, ale dělat to přes hodinu je luxus.

Nacionalizace a slepé následování kohokoliv, zrod vůdců, slabost a síla jednotlivce, překračování hranic a norem jsou nekteré z myšlenek, se kterými hra pracuje. Bohužel je ale nechá pouze na okamžik zaznít a pokračuje k další.

Naopak musím vyzdvihnout scénu a osvětlení. Jeviště, díky jediné kulise zmenšené na trjúhelník, měří v nejširším bodě zhruba 2 metry. Celou výpravu tvoří zvětšené označení únikového východu, ke kterému panáček celou hru směřuje, aby ho při závěrečném ospravedlňujícím monologu hlavního hrdiny úspěšně dosáhl.

Divák se nemusí po celou dobu dívat na hodinky a přesto je tímto pohybem informován o běhu inscenace. Podobný princip použil Pařízek již v Antiklimaxu, toto řešení podtrhuje a výborně ilustruje děj Zmatků. Navíc předpoklad dosažení cíle není na rozdíl od děje až tak pravděpodobný.

Osvětlení je z velké části tvořeno pouze meotarem umístěným na scéně. Pařízkovi se podařilo využít jeho bodového světla ke stínohře i fascinujícímu osvětlení scény. Už pro tyto důvody se vyplatí představení zhlédnout, třeba se vám náhodou bude zdát podnětný i text.

Robert Musil: Zmatky chovance Törlesse
Úprava a režie: Dušan D. Pařízek

Hudba: Roman Zach

Scéna: Olaf Altmann

Dramaturgie: Roland Koberg

Kostýmy: Kamila Polívková

Hrají: Alexander Khuon, Gabor Biedermann, Niklas Kohrt, Jiří Černý a Gabriela Míčová

Divadlo Komedie
Jungmannova 1
110 00 Praha 1

www.prakomdiv.cz

premiéra 15.8. 2005
uvedeno 6. a 7. ledna 2007

Kandidáti na ředitele ND

"Ministerstvo kultury dnes, 4. ledna, ukončilo příjem přihlášek do výběrového řízení na obsazení funkce ředitele Národního divadla. Výběrové řízení bylo vypsáno 1. prosince 2006 s uzávěrkou přihlášek do 29. prosince 2006, přičemž pro akceptování přihlášky bylo rozhodující datum poštovního razítka. Do dnešního dne obdrželo ministerstvo kultury celkem 6 přihlášek. Výběrového řízení se chtějí zúčastnit tito kandidáti:
- Ondřej Černý – stávající ředitel Divadelního ústavu
- Vladislav Kučík – spisovatel a mediální poradce
- Milan Mercl – realizátor projektů a poradce v oblasti managementu a restrukturalizace podniků
- Jan Mrzena – pověřený ředitel Národního divadla
- Leo Marian Vodička – operní a koncertní sólový pěvec
- Martin Zoubek – manažer, zakladatel umělecké agentury Union Actors a filmové společnosti Z film s. r. o.

V současné době ministerstvo kultury ověřuje, zda přihlášky jednotlivých uchazečů splňují všechny požadované formální náležitosti a mohou tedy postoupit do dalšího kola výběrového řízení. Uchazeči byli rovněž požádáni o souhlas se zveřejněním své koncepce řízení a činnosti Národního divadla, jejíž zpracování bylo podmínkou účasti ve výběrovém řízení. Koncepce těch uchazečů, kteří k publikování dají souhlas, budou zveřejněny na webových stránkách ministerstva kultury poté, co se s nimi seznámí výběrová komise.

První jednání výběrové komise proběhne v souladu s plánovaným časovým harmonogramem v pondělí 8. ledna, slyšení kandidátů se uskuteční 15. ledna."

Vypadá to, že výběrové řízení splnilo obavy kritiků, přesto je pro mě milým překvapením kandidatura Ondřeje Černého, který byl teprve v březnu znovupotvrzen v čele Divadelního ústavu. Doufám, že do poloviny prosince odejde ministr Štěpánek a paní Třeštíková uklidní zjitřenou situaci, soudě dle jejího dnešního vystoupení v Interview ČT24.

Poté by mohl nastat dostatek času na posouzení všech koncepcí, ideálně ale na vznik koncepce nové, ministerské-zřizovatelské. Ta by konečně měla odpovědět na otázky o poslání a směřování ND (např. vůdčí scéna současného českého/středoevropského divadla x divadlo pro všechny občany, kde uvidí to co od divadla čekají). Domnívám se, že pokud ministrestvo stanoví svá očekávání od této instituce, bude možné lépe ji rozvíjet ať v tom či onom směru. Paní Třeštíková je příslibem pro takovou diskuzi, stranou by ale neměly zůstat teatrologická a kulturní pracoviště jako školy a Divadelní ústav.

Třetí bienále

Prague Biennale 3: Glocal & Outsiders

Třetí pokračování nejdůležitější umělecké přehlídky ve střední Evropě se bude konat od 24. květba do 16. září 2007.

PRAGUE BIENNALE, setkání očekávané celým uměleckým světem a zvláště pak uměleckým světem střední Evropy, se bude konat od 24. května do 16. září 2007. Místo konání bude stejné jako v minulém roce, a sice postindustriální prostor bývalé Thámovy haly v Karlíně. Prostor haly projde radikální proměnou podle originálního projektu Getulia Alvianiho, který předznamenává nové trendy.

Ústřední téma, z něhož se bude odvíjet Prague Biennale 3, je nazváno Glocal & Outsiders, což má naznačit pokus o sondu do místní kultury a její srovnání s mezinárodním kontextem. Centrální expozice bude představovat podrobný průzkum nových uměleckých aktivit v České a Slovenské republice (Nová scéna, Nová fotografie, Minimalismus a Konceptuální umění v České a Slovenské republice od šedesátých let do dneška). Kurátory expozice jsou Jiří David, Vasil Artamonov, Juraj Čarný, Vladimír Birgus, Martin Dostál.

Dalšími sekcemi jsou:

• What Went Wrong, tři "horcí" kalifornští umělci, kteří prozkoumají kulturu a historii Prahy. Kurátorem je Andrea Bellini. * Baltská mytologie, umělci z okrajových oblastí Evropy (Estonsko, Litva a Lotyšsko), kteří se stávají nepřehlédnutelnými na mezinárodní umělecké scéně. Kurátory jsou Laima Kreivyte a Luigi Fassi.
• Od Kosova po Kaliningrad, mimořádná cesta po nové přítomnosti střední Evropy a zemí bývalého Sovětského Svazu. Kurátor Aaaron Moulton.
• Proces, kolektivní paměť a sociální historie. Kurátor Marco Scotini.
• A nakonec Expanded Painting II, veškeré malířství a jeho přesah. Kurátoři Helena Kontová a Giancarlo Politi v přímé spolupráci s některými přáteli umělci v roli signalizátorů.
  

Toto jsou základní, již nadefinované projekty, na něž budou napojeny další.

Prague Biennale 3 nabídne kromě bohatého programu novou a na velkých výstavách neobvyklou sekci: OTEVŘENÝ PROSTOR
Tato sekce chce vyhradit určitou část expozice a dát ji k dispozici všem mladým českým a slovenským umělcům, kteří sice na Biennale nebyli pozváni, ale jimž bude dána možnost předložit své práce komisi (Heleně Kontové, Jiřímu Davidovi, Juraji Čarnému).

Všichni mladí umělci (do 35 let), kteří se chtějí zúčastnit této speciální sekce, mohou zaslat svou dokumentaci s krátkým životopisem e-mailem na níže uvedené adresy elektronické pošty:
Helena Kontová info@praguebiennale.org
Jiří David jiridavid@seznam.cz
Juraj Čarný juraj@flashartonline.com

nebo poštou na adresu:
PRAGUE BIENNALE 3
Nadace Prague Biennale
Budečská 3
120 00 Praha 2
Česká Republika


ZDROJ: Hospodářské noviny. Praha, 22. prosince 2006