Mechanický pomeranč

Stanley Kubrick: A Clockwork Orange

Sex, rvačky, krádeže, zpívání, stepování, násilí. Chuligán a týpek s buřinkou na hlavě má svůj vlastní styl, jak se dobře pobavit. Obvykle však s tragickými následky pro ostatní. Alexova proměna z amorálního fracka na řádného občana s vymytým mozkem a zase zpátky, je základním kamenem šokující futuristické vize budoucnosti, jež je Kubrickovou adaptací novely Anthonyho Burgese. Nezapomenutelné záběry, dokonale zapadající hudební doprovod a fascinující, surový jazyk Alexe a jeho kámošů - to jsou atributy pomocí nichž Kubrick vytváří úchvatný příběh o naprosté ztrátě morálky.


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Borat

Borat: Cultural Learnings of America for Make Benefit Glorious Nation of Kazakhstan

Borat Sagdijev je šestým nejznámějším Kazachem a nejlepším televizním reportérem Kazašské státní televize, která ho vyšle do USA, aby zde natočil dokument o této "zemi neomezených možností". A případně si našel novou manželku, protože tu starou tlustou mu znásilnil a roztrhal medvěd.
Známý britský komik Sacha Baron Cohen bývá pro své imitační a improvizační schopnosti často přirovnáván k Peteru Sellersovi. Ve svém pořadu "Da Ali G Show" úspěšně zesměšňuje slavné osobnosti i anonymní lidi na ulici tím, že se vydává nejen za zaostalého nemytého kazašského reportéra Borata, ale také za britského předměstského rappera Aliho G nebo za homosexuálního německého módního komentátora Bruna. (Jeho celovečerní "Ali G - Film" vyšel i u nás.) Film BORAT je natočen podobnou metodou. Cohen s filmovým štábem putuje po Spojených státech a uvádí do rozpaků nic netušící lidi, kteří se domnívají, že jsou svědky natáčení skutečného dokumentu pro Kazašskou televizi. Cohen jde ovšem tentokrát v drsnosti a politické nekorektnosti svého humoru mnohem dál, než bylo možné v televizní show. Nebude ušetřen nikdo! (Skutečná kazašská vláda nemá s tímto filmem nic společného a oficiálně proti němu podala protest.)


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz

karel mailich / grafiky, kresby

Na výstavě ze sbírek GHMP jsou představeny rané grafiky z 60. let a kresby z první poloviny 80. let. Galerie grafiky zakoupila od autora v roce 1988; pastely v roce 1998.

Vystaven je cyklus pastelů "Za stolem" (pro mě velmi překvapivý) a "Světlo". Grafiky prý "zpřítomňující zkušenosti osobitého prožitku přírody holického rodiště", ale myslím, že je daleko lepší pustit toto vysvětlení ze zřetele.

14.12. 2006 - 18.2. 2007
Dům U Zlatého prstenu - 4. patro
Týnská 6
110 00 Praha 1

www.ghmp.cz
Otevřeno úterý - neděle 10 - 18 hod.

Muhammad Šukrí - Nahý chleba

"Když se tato autobiografická kniha marockého spisovatele objevila v roce 1981 v pařížských knihkupectvích, sklidila okamžitě obrovský úspěch a byla přeložena do dvanácti jazyků. Příběh malého chlapce, který se s rodinou vydá do Tangeru za vidinou lepšího a důstojnějšího života, ukazuje Maroko poloviny 20. století jako zbídačenou zemi, v níž se dá jen těžko normálně žít. Pro svou otevřenost, především popisů sexuálních scén, byla kniha v Maroku zakázána a mohla vyjít až v roce 2000, po dvaceti letech. Muhammad Šukrí (1935–2003) se narodil v marockém pohoří Ríf. Teprve v jednadvaceti letech začal chodit do školy a naučil se číst a psát. Později publikoval v arabských, amerických a anglických časopisech."


Příběh podobný jako ve filmu Tsotsi, jen trochu drsnější a pravděpodobnější (navíc skutečný). Je pro mě stěží představitelné, že se odehrál v 50. letech.

Muhammad Šukrí: Nahý chleba, Agite/Fra 2006

Eva Kmetová: Deník díla

Od 5. prosince 2006 do 27. ledna 2007 se ve výstavní síni Mánes koná výstava sochařky Evy Kmentové.

Sochařka Eva Kmentová (1928 – 1980), absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové a členka někdejší skupiny Trasa, je jednou z klíčových osobností českého umění druhé poloviny dvacátého století. Díky nekonvenčnímu použití nejrůznějších materiálů podstatně rozšířila klasický pojem sochařství o nové oblasti, přesahující pravidla formální estetiky. Její prostorové realizace v betonu a v sádře a její práce na papíře zůstávají i přes časový odstup uhrančivým znamením životních naléhavostí. K retrospektivní výstavě v pražském Mánesu vydává nakladatelství Arbor vitae monografii Ludmily Vachtové a Polany Bregantové Teď. Práce Evy Kmentové.


Výstavní síň Mánes
Masarykovo nábřeží 250
110 00 Praha 1

www.galeriemanes.cz
Otevřeno denně kromě pondělí

Autovize

autovize
(ondřej brody, viktor frešo, jiří skála, evžen šimera)
11. 01. 2007 - 25. 03. 2007

Výstava Autovize představuje práce čtyř členů umělecké skupiny (Ondřej Brody, Viktor Frešo, Jiří Skála, Evžen Šimera), která v uplynulých šesti letech dokázala rozčeřit hladinu naší mladé aktuální scény. Pozornost upoutaly především provokační kontroverzně pojaté aktivity, jež ironicky a s nadhledem reflektovaly půtky aktérů umělecké obce (přestěhování ateliéru Jiřího Davida z VŠUP zpět na AVU, Ber si to osobně), vztahy mezi heterosexuály a homosexuály (Už nejsme buzíci) i kultovní feministická témata (Markéta Vaňková).

Projekt Autovize není vázán tematickými ani jinak formálně vymezenými pravidly. Je spíše "autentickou výstavní momentkou, snapshotem", zachycujícím "stav tvorby" členů skupiny ve zlomovém okamžiku ("poločasu rozpadu"), kdy se spolupráce čtyř umělců, kteří se sešli před několika lety na pražské AVU (ateliér Skrepla, Bielického a Davida), chýlí k závěru, protože každý z nich nastupuje vlastní, samostatnou tvůrčí cestu.
Výslednou podobu výstavy Autovize ovlivnila reflexe a prolínání dobově a skupinově aktuálních témat současného umění: citace, parafráze, autenticita a meditace nad vlastní podstatou uměleckého díla (Skála, Šimera), akcentace osobního prožitku umělce a feministických motivů (Frešo), kritika zavedené praxe fungování uměleckého provozu (Brody), ale také charakteristické rysy prací jednotlivých autorů.

Jiří Skála na výstavě představuje video Harmony Corruption, demonstrující radikální destrukci samotného statutu obrazu. Hlavní a jediný aktér projekce, která svou délkou (50 min) a vizuální stylizací připomíná spíše než performance divadelní představení, dle Skálova scénáře opakovaně přemísťuje a opětně rámuje bílá prázdná plátna. Emocionální působení akce, jejíž podstatou je "recyklace prázdnoty", dokreslují zvukové repetice: úvodní tóny skladeb od heavymetalové skupiny Napalm Death a "střelba" sponkovaček používaných v galeriích při instalacích.

Evžen Šimera vystavuje sérii fotografií, které jsou určitým barevným remakem známých snímků Markéty Othové. Autor se snažil o co nejpřesnější přefocení a zpětné dovysvětlení detailů původních černobílých snímků Othové, postrádajících informaci o barvách v daném prostředí, používal stejného fotografického vybavení a vybíral co nejpodobnější nebo i identické lokality. Jako jediný z vystavujících dodržel původní "antifeministický" koncept Autovize, jenž byl založen na spolupráci s ženami umělkyněmi: každý člen skupiny si měl vybrat konkrétní dílo od dané umělkyně a pokusit se je rekonstruovat vlastním způsobem.

Název videa Ondřeje Brodyho Licking Curator´s Ass / Vylízání kurátorova zadku poskytuje návštěvníkům klíč k pochopení smyslu celé akce. Původní význam rčení používaného v přeneseném slova smyslu se vztahuje k situaci, kdy se umělci v podmínkách reálného uměleckého provozu někdy cítí frustrováni, protože jejich kreativní potenciál je využíván jen k "zvýšení slávy kurátora". Brodyho video zachycuje převod původního rčení do "fyzické živé akce", která obrací takto protikladně chápané role kurátorů a umělců naruby. Výraz v tváři šokovaného kurátora, který se stal nedobrovolnou hvězdou pořadu, a jeho po akci napsaný dopis, kde se nevěřícně ptá "stalo se to vůbec?", svědčí o tom, že - ačkoli původně žádal od umělců drsnější performanci - takto si ji nepředstavoval.

Textové tabule Viktora Freša jsou nečekaně upřímnou a otevřenou výpovědí autora o stavu jeho duše a svým "lidským rozměrem" sympaticky kontrastují s obvyklými zamlženými a nejasnými pseudointelektuálními literárními proklamacemi, s nimiž se lze často setkat na výstavách aktuálního umění. Frešovy rukou psané texty nejsou pouhým analyticky pojatým autoportrétem (toto téma autor rozvíjí také v klasickém médiu závěsného obrazu), neboť zároveň plní funkci specifické arteterapie - pro samotného umělce i pro druhé.


Staroměstská radnice - 2. patro
Staroměstské náměstí 1
110 00 Praha 1

www.ghmp.cz
Otevřeno denně kromě pondělí od 9 do 17 hod.

Pražské usedlosti

Výstava Pražské usedlosti se koná od 24. listopadu 2006 do 25. března 2007 v Sále architektů na Staroměstské radnici.

Do prostoru Sálu architektů na Staroměstské radnici připravil před šesti lety Útvar rozvoje hl. m. Prahy výstavu o viničních a hospodářských usedlostech v okolí historického jádra Prahy. Tehdy bylo v malých medailonech představeno několik desítek usedlostí a letohrádků.

Nyní se odborníkům podařilo zpracovat do medailonů další desítky usedlostí - celkem jich bylo identifikováno více než tři stovky. Mnohé objekty již dávno nestojí, jiné jsou zrekonstruovány a slouží novým účelům.

Výstava Pražské usedlosti II je tak mnohonásobně rozšířena a poskytuje ucelenější obraz o tomto specifickém osídlení Prahy. Autoři výstavy se pokusili na trojrozměrných předmětech zapůjčených z Národního muzea, Uměleckoprůmyslového muzea a Muzea hl. m. Prahy přiblížit podobu života, jaký byl na usedlostech typu hospodářského dvora nebo letohrádku kolem poloviny 19. století.

Staroměstská radnice - 4. patro
Staroměstské náměstí 1
110 00 Praha 1

Otevřeno Po od 11 do 17 hod., Út-Ne od 9 do 18 hod.