Aus der Fremde

Ernst Jandl: Z cizoty
Režie: Jan Nebeský

Současný rakouský autor (1925 - 2000), výjimečný, ojedinělý a zcela nezařaditelný zjev jak v básnické tak dramatické tvorbě. Patří k tvůrcům vyznávající experiment a svým významem dávno přesáhl německé jazykové oblasti. První čtení textů tohoto středoškolského profesora ve Vídni roku 1957 vyvolalo skandál, neboť Jandlův pohled na svět a především jeho jazyk se velmi lišily od všeho, na co byli zvyklí rakouští milovníci poezie. Sám o tom říká: "Chápu hru s jazykem jako předpoklad poezie vůbec…Hra směřuje k cíli - a tím se důrazně liší od hříčky." Vydal mnoho básnických sbírek, vycházejí nahrávky s jeho přednesem, je autorem či spoluautorem mnoha rozhlasových her, televizních i filmových scénářů. Jeho přednášky o literatuře jsou shrnuty do svazku Krásné umění psát.

Premiéra divadelní hry "Z cizoty" se uskutečnila v roce 1979 ve Štýrském Hradci. Hra má podtitul "Mluvená opera o 7 scénách", a k textu patří i magnetofonová nahrávka, kterou namluvil autor, a která má ukázat možnosti hlasové realizace. Nechce ovšem herce vybízet, aby tento návrh napodobovali, jestli se má hra realizovat jako "mluvená opera", anebo jen jako obvyklá "činohra", závisí zcela na rozhodnutí režiséra a herců.

Hra Z cizoty je pro tři herce:

On, spisovatel, jako jediný ze všech tří postav kouří - a to nepřetržitě.
Ona, spisovatelka, vyzařuje velkou vnitřní sílu.
On 2, intelektuál - co do povolání nedefinovaný.

Křehká a silná hra, ve které lidská dimenze jako měřítko světa vždy neplatí. Nicotnost existence nás spojuje se všemi žijícími bytostmi. Prchavost lidského života a osamělost v nás vyvolávají melancholii; stárnutí a ubohost člověčí tělesnosti v nás naopak mohou budit zoufalství, útočnost a vztek. Jandl však všechna tato témata zpracovává nanejvýš artificiálními jazykovými prostředky, čímž komiku proměňuje v tragédii a zkomičťuje tragično. " Cesta nejmenšího odporu je tou nejhorší cestou v umění. Mým cílem je naopak cestou největšího odporu dobýt uznání veřejnosti."

Hrají: Marie Málková, Alois Švehlík a David Švehlík

Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5
115 33 Praha 1

www.nazabradli.cz
16.10.2004 - dosud

Cléo de 5 a 7

Agnes Varda: Cléo od 5 do 7

Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité".


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Tsotsi

Gavin Hood: Tsotsi

Mladý johannesburský gangster unese nemluvně a pomalu se mění z bestie v člověka.
Brilantní výkon Presleye Chweneyagaeho, hořící obrazy a dunivé kwaito v soundtracku dají vzpomenout na brazilský hit Město Bohů.
Snímek získal Oscara v kategorii Nejlepší neamerický film.


Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

The Third Man

Carol Reed: Třetí muž

V bezprostředně poválečném údobí stavěla po tři roky za sebou Britská filmová akademie do výsadního postavení režiséra nejlepšího filmu roku Carola Reeda díky jeho snímkům Štvanec (Odd Man Out, 1947), Padlý idol (The Fallen Idol, 1948) a Třetí muž (The Third Man, 1949), v nichž se tento tvůrce představuje jako imaginativní vypravěč ponurých příběhů plných vražedných intrik, příznačně vyjadřujících atmosféru té doby, ztěžklou břemenem deziluze jako důsledku nedávno překonané II. světové války. Z nich Třetí muž dosáhl největšího mezinárodního věhlasu (tři oscarové nominace, nejlepší film Cannes 1949), významně se podílel na vzniku konkurenční bariéry evropských filmů hollywoodské produkci na starém kontinentu a ve filmové historii zaujal místo klasického díla, vykazující přímý vliv amerického noir stylu.

Padlý idol zahájil Reedovu spolupráci se spisovatelem Grahamem Greenem v postavení autora námětu a současně i scenáristy. Vedle Třetího muže jsou spolupodepsáni ještě pod Naším člověkem v Havaně. Pro oba tvůrce je typická tendence silného příběhu, situovaného zpravidla do cizích lokalit, jehož děj se odvíjí z hlubin psychologie postav rozpolcených ostrým morálním dilematem. Tematicky nejčastěji směřují k pocitům viny, vědomí vlastního selhání, otázkám zodpovědnosti vůči vyššímu mravnímu principu či paradoxům životních peripetií, většinou rozehraných na pozadí konkrétní politické situace. Třetí muž svým dějem, symbolikou situací i významem svého sdělení dokonale naplňuje vnímání světa obou tvůrců.

Jejich film má dva hlavní hrdiny, oba Američany. Spisovatel westernových (rodokapsových) románů na mizině Holly Martins přijíždí do Vídně na pozvání svého kamaráda z dětství Harryho Limea, s nímž dlouho nebyl ve styku, a proto stále setrvává v nejlepší víře o jeho charakteru. Brzy se dozvídá o Limeově neblahé pověsti cynického spekulanta, jenž mrzačí pacienty, zvláště pak děti ředěným penicilínem, který je ve vítěznými mocnostmi okupované Vídni silně nedostatkovým zbožím. Jak je záměry Limea vtahován do pavučiny intrik podsvětí, Martins postupně odhaluje pravdu. Oči mu plně otevře osobní setkání, jež se odehrává ve slavné scéně na ruském kole v zábavním parku Pratru. Lime zde obhajuje své zločinné metody slovy: V Itálii pod vládou Borgiů po třicet let zažívali hrůzy války, vraždění a krveprolití, ale zrodil se zde Michelangelo, Leonardo Da Vinci a renesance. Švýcaři se těšili po pět set let bratrské lásce, demokracii a míru.A co dali světu? Kukačky! …Holly Martins začíná uvažovat o vytvoření nového portrétu svého přítele, o zpodobení „Třetího muže“.

Téměř s jistotou se dá tvrdit, že neexistuje slavnější repliky z dramatického filmu. Její autorství, stejně jako režie, další dialogy a nasvícení proslulé scény v bludišti vídeňské kanalizace, je připisováno Orsonu Wellesovi, jehož Harry Lime je jeho nejslavnější hereckou kreací mimo vlastní filmy. Nejen v osobě Wellese samotného jako interpreta, ale i v rozvedení témat korumpující moci a vztahu peněz k umění (Martins je spisovatel a zaprodává se, Limeova přítelkyně, jež zrazuje a je zrazována, je herečka a Lime sám sebe považuje za genálního tvůrce intrik) je tento film vlastně pokračováním kaneovské tradice. Ostatně, to se týká i jeho vizuální podoby, jež je stylizována do výrazně kaneovského expresivního výrazu pomocí ostrých světel, příkrých kontrastů temných a světlých míst snímaného prostoru, hloubkou záběrů vytvářenou imaginativní hrou stínů a šerosvitem. Dominantní složkou kameramanského přístupu je pak vertikální vymezení obrazu, kterého Robert Kraske dosahuje scénografickým využitím exteriérů stojících trosek rozbombardované Vídně, až příkře vymezenými spodními úhly postavení kamery, a jednak velmi častým využívání svislého (holandského) švenku. Uplatnění této výrazné stylistické pomůcky (příznačné spíše pro Evropu, neboť v Americe se příliš neuchytila) vrcholí právě Třetím mužem. Všechny zmíněné prostředky sledují navození tíživé atmosféry života plného nejistoty a soustavného ohrožení.

Kino Oko
Františka Křížka 15
170 00 Praha 7

www.biooko.cz
"Projekt 100"

Pomník

Pomník obětem komunismu - Liberec

Autor: sporadical, 2002 - 2006

Idea památníku reflektuje rakovinný charakter komunismu, jenž během 40 let svého trvání prorostl celou naší společností. Hlavním motivem památníku je zrcadlení. Tíha rozhodování, kdo je obětí a kdo tyranem, je přenesena na každého, kdo k památníku přijde. Každý sám je nucen rozhodnout, jakým člověkem je, pohlédnout sám sobě do očí. V apelaci na osobní zodpovědnost je přesah do současnosti a budoucnosti. Nehmotný vzhled kontrastuje s masivními monumenty minulosti, památník je pokusem o redefinici svého typologického druhu. Není politickým gestem, je průsečíkem umění ve veřejném prostoru a architektury parku.

Objekt o rozměrech 3,2 / 4,5 / 0, 7m je tvořen dvěmi zrcadlovými tabulemi pokoveného skla o tl. 18mm (každá o hmotnosti cca 800kg) vsazenými do ocelového rámu. V jeho patě je do dlažby vsazen zrcadlově převrácený nápis čitelný v odrazu jako: „sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ“. Památník je umístěn v těžišti parku na křižovatce chodníků a kompozičně doplněn třemi 10m dlouhými parkovými lavicemi z lepeného dřeva. Nepřímé osvětlení nasvícením korun okolních stromů podporuje jeho éterický charakter.

Výtvarné řešení památníku navazuje na soutěžní návrh Památníku obětem totality na pražském Újezdě (Petr Janda, Aleš Kubalík), který získal 3. místo ve veřejné architektonicko - výtvarné soutěži v r. 2000. Pro soutěžní návrh do Liberce v r. 2003, byla původní idea přepracována a přizpůsobena sevřené situaci části zámeckého parku při ulici Guttenbergově, památník získal svoji částečnou průhlednost, byl nadefinován princip jeho umístění do těžiště tří parkových cest a řešení parkových lavic. V následujících letech, v reakci na změnu rozložení sil politické reprezentace na liberecké radnici, ukázalo se umístění v parku určeném soutěží jako nerealizovatelné. Iniciativou autorů a části liberecké radnice bylo v letech 2003-2006 nalezeno místo pro umístění památníku v parku při Jablonecké ulici, jehož se stal dominantou. Zde, ve svém definitivním umístění, dostal památník ideální polohu umožňující vyniknutí jeho nehmotného charakteru, svou typickou podobu založenou na prolínání reflexe a průhlednosti, která kontaktuje návštěvníky parku s jeho ideou i vzájemně v pohledu skrz něj.

ZATMĚNÍ

Po řadě inscenací, ve kterých se herci Divadla Continuo vznášeli nad hlavami diváků, se tvůrčí tým DC opět výrazněji vrací i k loutkovým postupům, které propojuje s pohybovým herectvím a výraznou výtvarnou stylizací. Zatmění je metaforický příběh člověka, který je stvořen do světa, kterému nerozumí a který mu uniká. A přesto v něm má obstát. Ve vztahu ke světu, k ostatním lidem i sobě. Má hrát roli, kterou nemohl studovat a kterou nemůže unést. Chce se schovat někam do stínu, nebýt vystaven tomu žáru. Kéž by nastalo zatmění. Úkryt, který vyhledá, však jen budí zdání bezpečí. Ve skutečnosti se stává opuštěným a zraněným, stejně jako ruce, které ho stvořily.

Montáž příběhů, jež se odehrávají za okny jednoho domu, jedné ulice, jednoho města, jednoho světa.
Příběhy samoty, pochyb a naděje. Kam se podějeme? Kudy ven, jak zpět? Někde uvnitř hlodá touha, vzpomínka, na něco, co jsme přeci neprožili my, nebo alespoň ne v tomto životě. Vzpomínka na okamžik počátku, čistoty a harmonie. A pak to vše spláchne vlna všedností a každodenností. Naději jsme nechali venku na dešti. Schovali jsme se, protože to světlo se nedalo vydržet. Zatmění.

Inscenaci Zatmění připravil kmenový tým Divadla Continuo ve složení Seiline Vallée, Salvi Salvatore a Juráš Prasetaun s výtvarnicemi Helenou Štouračovou a Kristýnou Patkovou pod taktovkou uměleckého vedoucího divadla, režiséra Pavla Štourače Na hudební podobě se podílí slovenská skupina LONGITAL / Dĺhé diely, která již s divadlem spolupracovala na projektu Kratochvílení 2005.

www.continuo.cz
Festival Next wave, 25.9. - 5.10.2006

LETOKRUHY

Inscenaci připravil tým Divadla Continuo pod vedením Pavla Štourače v roce 2004. Od té doby se uskutečnily desítky repríz v řadě evropských zemí i na prestižních domácích festivalech. V křehké výpovědi o nehasnoucí lidské touze po lásce a svobodě účinkuje francouzská herečka a akrobatka Seiline Vallée a dlouholetý člen divadla Salvi Salvatore, kteří zde pomocí technik vzdušné akrobacie – hrazdy a závěsných šál, rozehrávají příběh dvou stárnoucích lidí, setkávajících se na sklonku
života v domově důchodců. Ani stáří, a rozlámaná těla však pro ně nejsou důvodem aby přestali hledat další cesty a odpovědi … Hudba vznikla v autorské dílně Radka Pobořila, člena skupiny Čechomor a Petra Ostrouchova ze skupiny 100 Zvířat. Titulní píseň nazpívala Lenka Dusilová.


www.continuo.cz
Festival Next wave, 25.9. - 5.10.2006